Původně mi přišlo psát na stránky něco o sobě jako zbytečné zahlcování (i malinko trapné), ale cítím stále větší potřebu přiblížit mou cestu. Vezmu tedy co nejstručněji, co byly ty tři zásadní situace/nasměrování za posledních cca deset let.

Vše se začalo odvíjet už vlastně dříve. Našla jsem si tenkrát maséra pro uvolňující masáže, pán velmi šikovný. A byl tam moment, kdy masáž zakončoval tím, že prsty projel po páteři nahoru a dolů. Jen tento jednoduchý pohyb. Účinek ale okamžitý. Celkové povolení nervů, ztišení, hluboké uvolnění. Zkrátka, toto bylo nejlepší z celé hodiny. "Ještě prosím, aspoň dvakrát." "Ale už naposledy, jo?" usmíval se. Pokaždé jsem tedy odcházela trochu posmutněle s pocitem, že je škoda, že nedělá jen hlazení. A to byl ten první impulz. Dále, shodou okolností byl na stěně masérny plakát nebo obraz, už si nevybavuji přesně, ale ten nádherný citát: Slovo hladí, dotek léčí. Další, co ve mně silně zarezonovalo - Bože, já chci tohle dělat! Já bych byla tak šťastná! Tenkrát mi to ale přišlo hloupé, absurdní. Nicméně, už se to se mnou táhlo.

Po 25 letech lektorství jsem také tenkrát hledala jinou obživu, ale až na drobné epizody mě to nikam nepouštělo. Pořád jsem tíhla k něčemu terapeutickému, vlastně ještě víc. Důvod jasný - sama jsem se potýkala s problémy a chtěla/musela si pomoct. Období totálních změn (práce, vztahy, bydlení), netřeba rozvádět. Nejhorší zkušenost byly paniky. Kdo jste zažil, víte. To už mě nutilo do sebe hrábnout opravdu hlouběji... a nastalo "ždímačkové" období. Ne však pár měsíců, rok, ale několik let (zkráceně tedy): krom okamžitých nezbytných změn jsem se po dvaceti letech vrátila k regresím (na sobě plus jsem si udělala kurzy), souběžně, snad raketovou rychlostí, ke mně chodily zdroje jako Ajahn Brahm, Mira Kelley, atd atd, vracela jsem se ke svým stálým (S. Fujera, M. Hrabica, K. Cuby, Tichanovsky, Kuschi…). Nečetla jsem pouze, praktikovala. A odhazovala a … roky jely…

A jsou to pochopitelně hlavně ty zkušenosti. Poznala jsem, že mnohá odblokování na úrovni mentální zvládneme sami. Pokud jsme trpěliví a pravdiví, jinak to nefunguje (opět osob. zkušenost). Ale také to, že jeden naprosto jednoduchý monotónní pohyb na kůži dokáže rozpustit hluboko zarytou bolest kdysi dávno. Jen tak, samovolně, beze slov... nepopsatelná, téměř až posvátně krásná, je tato chvíle. Jak ostatně víme - vše, co prožíváme, se propisuje do našeho těla. Naprosto vše. Poznala jsem na sobě, i na druhých v rámci výcviku.

Chodila jsem už také dobrovolničit na paliativu a to bylo asi poslední, kdy jsem postupně utvrdila v tom, že ano, není to žádný hloupý nápad, mě opravdu naplňuje být oporou ostatním. Třeba jen hladit, jen tam být. Ostatně ti, co už odsud odcházejí za dalším životem, nic, než ticho a třeba jen držet za ruku, nepotřebují. Ani ta slova …

Uběhl zase nějaký pátek, nějaký ten rok, klidný a ustálený, a teď, když se ohlédnu nazpátek, na ty roky vlnobití a odplavování, tak pochopitelně nekonečná VDĚČNOST. Všemu a všem. Chtěla bych z toho všeho ale vypíchnout jedno (třeba jako útěchu, naději pro vás, kteří si zrovna procházíte těžkým obdobím): VE VŠEM JE DOBRO. Naplno to chápu až teď. Až se to vyjevilo. Tedy ne jako nějakou frázi, ale právě s ohlédnutím na ty roky. Kam mě to táhlo, či naopak nepouštělo. Kam mě to doslova hnalo a kde naopak vracelo. Až teď to naplno vnímám. Teď bych řekla, že je to teprve zralý.

PS: Včera jsem šla na půdu pro nějaké sklenice a vzpomněla jsem si na pořad Prameny poznání, který se vysílal v devadesátých letech v rozhlase po drátě (právě že na půdě visí ještě staré dráty:). Večerní hodinka s paní Patricií, dodnes si pamatuju jméno moderátorky. Jedno z prvních pořadů o seberozvoji, meditacích apod. Mně bylo v té době kolem šestnácti let a úplně mě ta témata fascinovala. A také, že jsme si to my posluchači mohli při vedeném cvičení sami na sobě vyzkoušet. Tak na to ráda vzpomínám. To bylo možná to první zaseté semínko…

Moje samoléčba ekzému – strava, podpora čištění kůže taro obklady, ale i když už ani půsty nestačí a je třeba hledat příčinu hlouběji… právě pomocí vnitřního dialogu s podvědomím a postupnému rozklíčování obtíží.  

Terapeutický přístup mentálního sebeléčení Clemense Kuby, jeho knihy a zejména silně inspirativní životní příběh mi tehdy v roce 2016 nastartovaly další, hlubší práci sama na sobě. Děkuji Bohu, že mě k jeho osobnosti přivedl, stejně jako před více jak 25ti lety k učiteli mému životnímu - Sámovi Fujerovi. Jemu vděčím nejvíce - za přednášky, kurzy vaření, pobyty, knihy, za laskavé vedení... neb z toho čerpám dnes a denně.

Ceny:

doteková relaxace - Kč 800,-/60 min

konzultace (pomoc se zvládáním strachů, úzkostí apod) - dle domluvy